Dvacátého šestého dubna 1993 zvedl americký prezident telefon a řekl ruskému protějšku větu, kterou National Security Archive o třicet let později zařadil do odtajněného svazku jako jeden z klíčových dokladů. Přepis toho hovoru je součástí souboru, který v červnu 2023 zveřejnil National Security Archive, nezisková organizace při George Washington University ve Washingtonu, zaměřená na odtajňování amerických vládních dokumentů.
Krabice z 5. června 2023
Svazek s názvem The First Six Months of Clinton-Russian Relations: Summits with Yeltsin at Vancouver and Tokyo, 1993 archiv publikoval 5. června 2023. Podle vlastního popisu jde o první díl širšího připravovaného souboru o americko-ruských vztazích devadesátých let, který má později vydat nakladatelství ProQuest. Dokumenty vznikly na základě žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím (Freedom of Information Act) a prošly takzvaným povinným přezkumem odtajnění (Mandatory Declassification Review), postupem, kterým úřad na žádost žadatele znovu posoudí, zda dokument může být zveřejněn. Přepisy jsou uloženy v Knihovně Williama J. Clintona. U memoranda ze schůzky v Tokiu z 10. července 1993 archiv uvádí i konkrétní odtajňovací referenci ministerstva zahraničí M-2006-01499, u ostatních dokumentů v souboru podobné číslo uvedeno není. Který úřad přepisy původně pořizoval, jestli ministerstvo zahraničí, Národní bezpečnostní rada, nebo někdo jiný, zůstává ze zveřejněného popisu nejasné.
Vancouver, 3.–4. dubna 1993
Clinton a Jelcin se ve Vancouveru sešli poprvé jako úřadující prezidenti obou zemí. Dochovaná fotografie je zachycuje 3. dubna při procházce kolem budovy Norman MacKenzie House na Univerzitě Britské Kolumbie, snímek ze společné tiskové konference je datovaný o den později. Ve společném prohlášení, které Bílý dům vydal 4. dubna 1993, se oba prezidenti zavázali k dynamickému a efektivnímu partnerství, které má posilovat mezinárodní stabilitu. Jelcin v prohlášení stvrdil odhodlání pokračovat v demokratizaci, právním státě a tržní ekonomice, Clinton mu přislíbil aktivní americkou podporu, přestože sám v té době řešil oživení vlastní ekonomiky. V dokumentech vázaných na duben 1993 se opakovaně objevují i konkrétnější Jelcinovy žádosti: o finanční pomoc, o bydlení pro demobilizované důstojníky ruské armády a o financování vázané na dohody skupiny G-7. Přesné znění pasáží, ve kterých tyto žádosti padají, archivní shrnutí neuvádí.
Tokio, léto 1993
Druhé osobní setkání proběhlo v Tokiu v rámci ekonomického summitu skupiny G-7, konaného 6.–10. července 1993. Memorandum z rozhovoru mezi Clintonem a Jelcinem nese datum 10. července 1993 a čas 7:45 až 9:15 ráno, místem jednání je rezidence amerického velvyslance v Tokiu. Digitální knihovna Clintonovy prezidentské knihovny ale vede ještě jeden záznam ze schůzky Clinton–Jelcin v Tokiu, datovaný 14. července 1993. Archiv neuvádí, jestli jde o dva samostatné rozhovory, nebo o rozpor v katalogizaci téhož jednání. Obsahově obě zmínky navazují na vancouverská témata: financování a stabilizaci ruské ekonomiky.
Věta z telefonátu
Klíčová věta pochází z hovoru 26. dubna 1993, den po ruském referendu. Podle výsledku, který archiv uvádí, 58,7 procenta hlasujících vyjádřilo důvěru Jelcinovi a 53 procent schválilo jeho hospodářskou politiku, referendum se ptalo i na předčasné parlamentní volby, tedy přesně na spor, který Jelcin s parlamentem v té době vedl. Podle odtajněného zápisu z telefonátu Clinton Jelcinovi řekl, že v tomhle s ním zůstanou nadlouho. Jelcin podle stejného zápisu odpověděl, že si jeho moudré politiky váží, že mu hovor hodně dodal na síle a že děkuje nejen za sebe a manželku, ale za celý ruský lid. Ve stejném souboru dokumentů je zaznamenáno, že američtí úředníci na Rusko zároveň tlačili opačným směrem: žádali rozpočtovou kázeň, stabilizaci rublu a privatizaci. Tyto dvě roviny, osobní podpora a technokratický tlak, stojí v zápisech vedle sebe bez vysvětlujícího komentáře. Clintonův tehdejší poradce pro Rusko Strobe Talbott o referendu později napsal ve studii pro Texas National Security Review, že ho prezident sledoval, jako by šlo o americké volby.
Co k tomu řekl archiv
National Security Archive dokumenty prezentuje jako doklad rozsahu tehdejší americko-ruské spolupráce a jako ilustraci toho, jak brzy se Clinton k Jelcinovi postavil vstřícně. Nejde o vyšetřovací zprávu se závěrem o pochybení, archiv k přepisům nepřipojuje tvrzení o skrytém motivu ani o utajovaném selhání. Je to dokumentární vydání v rámci širšího projektu o americko-ruských vztazích celých devadesátých let, ne investigativní nález.
Co záznam neříká
Přepisy nezachycují, zda byly Jelcinovy tři žádosti (finanční pomoc, bydlení, financování vázané na G-7) nakonec splněny. Nejasné zůstává i to, který úřad přepisy původně pořizoval, odtajňovací referenční číslo ministerstva zahraničí u tokijského memoranda z 10. července potvrzuje jen to, kudy dokument prošel při odtajňovacím řízení, ne kdo přepis sepsal. Datum druhého tokijského memoranda kolísá mezi dvěma prameny a archiv rozpor nevysvětluje. Nic z toho není náznakem skrývaného odhalení, jde o běžnou neúplnost archivního vydání.
Co s tím
Text nenabízí druhé dno. Přepisy jsou tím, čím jsou: dokladem osobní podpory dvou prezidentů, ne spiknutím. Zůstává to, co je v deskách: dvě schůzky, tři telefonáty a věta o dlouhé trati. Jak dopadly Jelcinovy tři žádosti, dokumenty neuvádějí, a tenhle díl bude čekat na spis, který archiv zatím nezveřejnil.