Kissinger v Moskvě mlčel. Dokumenty sbírky to říkají přímo.
Henry Kissinger v prosinci 1967 odcestoval do Moskvy s jasným pracovním zadáním: přednést americké pozice ke kontrole strategického zbrojení. Dokumenty sbírky National Security Archive konstatují, že se tohoto úkolu na plenárních zasedáních fakticky neujal, byl „nápadně tichý“ a do diskuse vstoupil jen při rozhovorech o Vietnamu a o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Příčinu žádný z dostupných pramenů neuvádí.
Papír a jeho domov
Dokument nese název U.S.–Soviet Discussions, House of Scientists, Moscow December 28–30, 1967 a klasifikaci Confidential, nejnižší ze tří stupňů amerického utajení platných v té době, přiřazovaný materiálům, jejichž únik by mohl poškodit zájmy USA, aniž by způsobil vážnou nebo výjimečnou újmu. Přesné datum sepsání není uvedeno; archiváři ho datují přibližně do ledna 1968.
Dokument leží ve dvou místech. V Harvardském univerzitním archivu je součástí kolekce Paula M. Dotyho, složka HUM 177, krabice 49, pátá přihrádka. National Security Archive při Univerzitě George Washingtona jej 10. prosince 2021 zveřejnil jako sedmnáctou položku ve svazku Briefing Book č. 782, který sestavil William Burr z tamějšího Nuclear Documentation Project. Jakým mechanismem byl dokument odtajněn, záznam ani průvodní metadata neuvádějí.
Kdo a proč jel do Moskvy
Od roku 1964 fungovala neformální americko-sovětská pracovní skupina pro studium odzbrojení, označovaná zkratkou SADS (Soviet-American Disarmament Studies). Na americké straně ji vedl harvardský vědec Paul Doty, na sovětské Michail Millionšikov, tehdy první místopředseda Sovětské akademie věd. Obě strany se znaly z konferencí Pugwash, mezivládní sítě vědců usilující o omezení jaderných rizik.
14. října 1967 napsal Millionšikov Dotymu a pozval ho a jeho kolegy do Moskvy jako hosty Sovětského pugwashského výboru. Pozvání přijali: Franklin A. Long z Cornellovy univerzity, George Rathjens tehdy z Institute for Defense Analyses, Jerome B. Wiesner tehdy provost MIT a Henry Kissinger. Pozvání dostal i harvardský sociolog Talcott Parsons, ten se ale diskusí o strategickém zbrojení nezúčastnil.
5. a 6. prosince 1967 proběhla v Washingtonu sada přípravných porad. Záznam uvádí, že se Doty a jeho kolegové setkali s poradcem pro národní bezpečnost Waltem Rostowem, náměstkem ministra zahraničí Foyem Kohlerem, Herbertem Scovillem z Agentury pro kontrolu zbrojení a odzbrojení (ACDA), Raymondem Garthoffem ze Státního departmentu, Mortonem Halperinem z ministerstva obrany a Robertem McNamarou. Ze setkání s McNamarou protokol nevznikl, protože se ho Wiesner nemohl zúčastnit. Z přípravných materiálů vyplývá, že americká strana doufala, že by Dotyho skupina mohla „přimět Sověty, aby přistoupili k formálním rozhovorům“. Doty McNamarovi sdělil, že se skupina doslechla, že „záměr byl projednán s Kosyginem“.
Tři dny v Domě vědců
28. 29. a 30. prosince 1967 probíhaly v Domě vědců v Moskvě americko-sovětské diskuse, celkem dva a půl dne. Sovětskou stranu vedl Millionšikov. V průběhu setkání se objevil Georgij Arbatov, právě jmenovaný ředitel nově vzniklého Institutu USA sovětské akademie (vedení převzal v listopadu 1967). Podle záznamu se na sovětské straně nacházel rovněž „větší počet dobře situovaných úředníků sovětského aparátu národní bezpečnosti“; jejich jména jsou v přílohách.
Simultánní tlumočení k dispozici nebylo; celá diskuse probíhala konsekutivně. Záznam proto výslovně upozorňuje, že výpovědi sovětských účastníků vycházejí z průběžných přepisů tlumočení a jejich přesnost nelze zaručit, editoři sbírky NSA přesto odhadují, že text „pravděpodobně zachycuje celkový ráz a základní obsah diskusí“. Ústředním tématem byly strategické jaderné záležitosti; druhým výrazným tématem se stala vietnamská válka, k níž přistoupila sovětská strana.
Co záznam označuje jako výsledek
Editoři sbírky NSA zachycují, že řada sovětských účastníků vyjádřila uznání nad tím, že americká strana automaticky předpokládá propojení strategických raket a systémů protiraketové obrany (ABM) při případných jednáních o omezení zbrojení. Editoři sbírky to označují za podstatný sovětský posun: dříve bylo obtížné takové propojení se sovětskou stranou vůbec otevřít, protože Kosygin obhajoval defenzivní systémy veřejně jako morálně oprávněné. Otevřené zůstaly otázky kolem omezeného systému protiraketové obrany, konkrétně co by „tenký“ nebo „omezený“ ABM systém v praxi znamenal a jak se vztahuje k ofenzivním raketám.
Kissinger a jeho mlčení
Kissinger byl pověřen prezentacemi ke kontrole zbrojení. Dokumenty sbírky ale uvádějí, že se jich na plenárních zasedáních fakticky neujal, zapojil se jen do diskuse o Vietnamu a o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Žádný z dostupných pramenů příčinu nezachycuje.
O autorovi záznamu sám dokument mlčí; archiváři ho na základě archivních materiálů identifikují jako pravděpodobného autora, Benjamin H. Brown, sekretář skupiny SADS v letech 1967 až 1975. Jde o odhad, nikoli o explicitní připsání v dokumentu.
Úniky a financování
Setkání mělo probíhat bez publicity. Informace se ale dostaly ven; po rozmluvě s Dotym o schůzce krátce informovaly New York Times. Výdaje americké delegace kryla Ford Foundation prostřednictvím Americké akademie umění a věd. Sovětská strana hradila místní náklady amerických účastníků, podle zprávy CIA proto, že Sovětská akademie věd nechtěla být jako přímý plátce vidět: při probíhající vietnamské válce by taková platba mohla Číně posloužit jako politická záminka, kdyby se o ní dozvěděla.
Pozdější hodnocení
Atomic Heritage Foundation v samostatném textu tvrdí, že práce skupiny SADS „sehrála cennou roli v jednáních, která vedla k uzavření Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany z roku 1972″. Toto hodnocení nepochází ze záznamu samotného; jde o pozdější tvrzení nezávislého zdroje.
Dokument je veřejně přístupný v Národním bezpečnostním archivu i na Harvardu. V roce 2024 ho citoval recenzovaný článek v Journal of Strategic Studies zaměřený na precedenty v kontrole zbrojení. Co přesně Kissinger nevyslovil a proč, co Sověti řekli ve svých originálních formulacích a jaký byl plný obsah příloh, to záznam nezachycuje a žádný srovnatelný ruský pramen k dispozici není.