Spis, který zůstal jen daňovou agendou
Národní archiv Spojeného království (The National Archives) eviduje pod signaturou IR 59/805 spis vedený v letech 1941 a 1942 berním úřadem Inland Revenue (britský finanční úřad, který tehdy mimo jiné vyměřoval dědickou daň). Je součástí výběrové řady záznamů o dědické dani u známých osobností. Obsahuje čestné prohlášení (affidavit) Leonarda Sidneyho Woolfa jako vykonavatele závěti, dopis odhadce majetku a přehled dědiců. Řízení navazuje na smrt Virginie Woolfové, k níž došlo 28. března 1941 v Rodmell v hrabství Sussex, ve věku 59 let. Probace, tedy soudní potvrzení platnosti závěti, byla udělena 19. srpna 1941. Je třeba předeslat, že jde o běžnou daňovou agendu, nikoli vyšetřovací spis.
Co odhadce napočítal v Monk’s House
Odhadce navštívil Monk’s House v Rodmell a sklad na Place Farm, kde prohlédl nábytek, knihy, šperky a rukopisy. Celou domácí výbavu, věci a knihy ocenil na 497 liber, z čehož Virginii připadala polovina, tedy 249 liber. K tomu připočetl šperky v hodnotě 7 liber a 15 šilinků a rukopis Paní Dallowayové oceněný na 50 liber. Součet za tuto část pozůstalosti činil 306 liber a 15 šilinků.
Závěť, sepsaná 27. července 1930, odkazovala menší částky: 100 liber a šperky švagrovi Clivu Bellovi, po 50 librách bratrovi Adrianu Stephenovi a malíři Duncanu Grantovi, 10 liber bývalé služebné Nellie Boxallové. Zbytek nemovitého i movitého majetku připadl manželovi. Vitě Sackville-Westové, v záznamu vedené pod jménem „Hon. Mrs. Harold Nicholson“ a v kolonce příbuzenského vztahu označené jako „cizí osoba v příbuzenství“, nepřipadla částka, ale rukopis. Poznámka ve spisu upřesňuje, že šlo o rukopis knihy, který má vybrat manžel. Leonard tedy titul zvolil sám, závěť žádný nejmenovala. To, že padla volba na Paní Dallowayovou, spis zaznamenává jako fakt. Proč padla zrovna na ni, nevysvětluje.
Berní úřad počítal daň, ne motivy
Inland Revenue zpracoval odkaz jako běžnou položku. Z hodnoty 50 liber vyměřil desetiprocentní daň, tedy 5 liber. Přední strana formuláře nese razítko s anglickým nápisem „REVIEWED“ (zkontrolováno) a datem přepsaným jako „17 APR 142“, což je téměř jistě zkomolený zápis roku 1942. Žádné dotazy k výběru dědiců, žádná poznámka k tomu, proč byl odkaz zvolen právě takto, ve spisu nejsou. Úřad se zajímal o vyměřenou daň, ne o to, co odkaz znamenal.
Co spis neříká
Přesné datum prohlídky majetku je ve spisu uvedeno jen jako 22. den předchozího měsíce, bez určení, kterého měsíce a roku se týká. Rok na razítku „REVIEWED“ je nejasný a přepis nejistý. Spis neuvádí, proč byl vybrán zrovna rukopis Paní Dallowayové a ne jiný text. Úplné znění závěti z roku 1930 se v tomto pozůstalostním spisu nedochovalo, zůstal jen stručný přehled odkazů. Jsou to mezery v papírech, nic víc.
Výklad archivu a hranice dokladu
Národní archiv ve svém doprovodném komentáři k záznamu spojuje volbu rukopisu s dřívějším darem: Woolfová věnovala Sackville-Westové za svého života rukopis románu Orlando, který jí byl inspirován. Archiv v tomto kontextu píše, že záznam potvrzuje, jak důležitý pro Virginii vztah k Vitě zůstal až do konce života, a připomíná, že spis dokládá i jiný vztah, k Nellie Boxallové, s níž se Virginia dříve rozešla po obvinění z krádeže, přesto ji v závěti nevynechala. Jde o výklad archivu opřený o okolnosti mimo samotný daňový spis, nikoli o tvrzení, které by spis sám obsahoval. Daňový záznam dokládá, že rukopis byl vybrán a komu připadl. Motiv výběru v něm nestojí.
Co by ukázala závěť, která se nedochovala
Zůstává jedna přesná otázka. Kdyby se dochovalo plné znění závěti z roku 1930, dalo by se zjistit, jestli volbu rukopisu udělal Leonard sám, nebo jestli k ní od Virginie dostal nějakou instrukci, kterou pozůstalostní spis nezaznamenal. Bez tohoto dokumentu se to zjistit nedá. Spis IR 59/805, tak jak je dnes veden v Národním archivu, na tuto otázku odpověď nedává.