Zpráva ve fondu WO 171/4773
Ve zprávě podplukovníka R. I. G. Taylora, nositele vyznamenání DSO a MC, stojí, že když jeho jednotka 15. dubna 1945 vstoupila do tábora, umírající vězni vojáky vítali jásotem, zatímco v okolí ještě padaly ojedinělé výstřely a mezi řádky brambor ležela čerstvě zastřelená těla.
Dokument se jmenuje „Report on Belsen Camp“ a sepsal ho Taylor jako velitel 63. protitankového pluku Královského dělostřelectva (Royal Artillery), první jednotky, která za tábor převzala odpovědnost. Je uložen v The National Archives (britský Národní archiv) pod signaturou WO 171/4773, ve složce s časovým rozsahem leden až prosinec 1945. Ke zprávě je připojeno samostatné pozorování podplukovníka Michieho z 8. sboru (osmého armádního sboru) o počtu kremací. Jde o hlášení velitele nadřízenému, ne o vyšetřovací spis.
15. duben: brambory a přerušovaná střelba
Podle zprávy dostal Taylor 13. dubna 1945 písemný rozkaz od velitelství 8. sboru převzít oblast tábora. Kapitán P. T. Ashton byl téhož dne ve 13:30 vyslán navázat kontakt s velitelem tábora, Oberstem (plukovníkem) Harriesem. Ten uvedl posádku o síle přibližně 800 mužů wehrmachtu a 3000 maďarských vojáků, čísla, která Taylor podle zprávy fyzicky neověřil.
15. dubna 1945 vstoupili Taylor, major Barnett a Harries do tábora č. 1, kde se setkali s Josefem Kramerem, velitelem SS (nacistické organizace Schutzstaffel) odpovědným za tento úsek. Kramer uvedl, že v táboře je kolem 40 000 mužů a žen a že zásoby jídla vystačí na tři dny. Je to číslo, které do zápisu řekl sám Kramer, ne ověřený údaj. Zpráva dál popisuje šest až sedm těl na bramborovém poli, zjevně nedávno zastřelených, a raněné, kterým se navzdory přítomnosti SS nedostávalo pomoci.
Pořádek, zatčení, předání
Taylor rozhodl ponechat udržování pořádku v rukou německých sil, protože jiná administrace chyběla. Kramer to zdůvodnil tvrzením, že bez zbraní by SS vězni přemohli. 17. dubna 1945 bylo v táboře č. 1 zatčeno 28 mužů a 25 žen SS. Nasadili je na odvoz mrtvých do hromadného hrobu za stejné dávky jídla, jaké předtím dostávali vězni. Jeden ze zatčených první noc spáchal sebevraždu, dva se o ni pokusili, dva byli zastřeleni při pokusu o útěk. Kramerův zástupce byl později nalezen převlečený za internovaného.
18. dubna 1945 byl Kramer po opakovaných výsleších britské polní bezpečnostní policie (Field Security Police) předán do zajateckého tábora Celle. Zpráva u toho končí. Nekonstruuje vysvětlení, jak k humanitární katastrofě došlo, je to organizační záznam o zvládnutí bezprostřední situace, ne analýza příčin.
Dvě tvrzení o zápisech, která si odporují
Ve zprávě Kramer nejprve uvádí, že táborové záznamy o vězních existují, a o něco později ve stejném výslechu tvrdí, že byly z příkazu Berlína zničeny. Taylor tento rozpor nijak nekomentuje ani nevysvětluje, obě tvrzení stojí v jednom dokumentu vedle sebe. Pozdější historické šetření potvrzuje, že SS skutečně zničila značnou část táborových spisů včetně personálních záznamů, což dokládá druhé tvrzení. Proč Kramer nejprve mluvil o existenci záznamů, zpráva neřeší.
Co zpráva neobjasňuje
Tři body zůstávají v dokumentu otevřené, ne jako důkaz nějaké verze, jen jako mezera. Zaprvé, zdroj přerušované střelby, kterou Taylor popisuje během prvního průchodu táborem, není objasněn. Zadruhé, počet vězňů kolísá: Kramerův odhad ve zprávě je 40 000, kontextový přehled Národního archivu udává číslo blížící se 70 000, tyto dva údaje nejsou sesouhlaseny. Zatřetí, osud řadových příslušníků SS mimo zatčených 53 osob není doložen. Nominální seznam, který si Taylor vyžádal, uváděl 50 jmen SS proti Kramerově odhadu 25, fyzická kontrola provedena nebyla.
Svědectví, které Taylor jen zaznamenal
Ve stejném dokumentu je zapsáno tvrzení propuštěného britského internovaného z Normanských ostrovů, že v táboře viděl kanibalismus, a poznámka, že major Barnett spatřil tělo zbavené několika částí masa. Taylor to zapisuje jako tvrzení, které mu bylo hlášeno, ne jako vlastní ověřené zjištění. Zpráva sama takto rozlišuje: je to svědectví uvnitř dokumentu, ne autorovo pozorování.
Hlášení, ne vyšetřování
Nejjednodušší vysvětlení, proč zpráva nejde dál, je žánr dokumentu. Je to hlášení velitele jednotky o zvládnutí bezprostřední situace, zásobování, pohřbívání a bezpečnosti, sepsané v řádu dnů po vstupu do tábora, ne forenzní rekonstrukce předchozích měsíců. To vysvětlení má ale slabinu: i jako operační dokument mohl Taylor zaznamenat zdroj střelby nebo přesnější počet vězňů, pokud by to považoval za relevantní pro velení. Mlčení v těchto bodech tedy nemusí být jen důsledek toho, co zpráva měla za úkol popsat.
Co dokument neřekne
Formulace zprávy dovolují tvrdit jen tolik, kolik je v nich napsáno: je to svědectví o organizaci prvních dnů po osvobození, o zatýkání, zásobování a pohřbívání, ne o tom, co se v táboře odehrálo v týdnech a měsících předtím. Co Kramer skutečně věděl o zničených záznamech a co bylo zdrojem střelby, kterou Taylor slyšel při vstupu, zpráva neuvádí. Zůstává to mezerou ve spisu WO 171/4773, ne odpovědí, kterou by šlo v archivu dohledat.