Zákon, kterým britský parlament v roce 1833 ukončil otroctví v koloniích, pojmenovává příjemce odškodnění docela přesně: osoby, kterým dosud náležely služby otroků. Ne otroky samotné. Tenhle rozdíl stojí černé na bílém ve spisu, který dnes uchovává The National Archives (Národní archiv Spojeného království) pod signaturou PC 1/4444. K dokumentu patří formuláře, platební registry a jedna dobová stížnost, podle níž náhrada nebyla dost vysoká, ovšem z pohledu majitelů panství.
Spis PC 1/4444 a jeho přílohy
Základním dokumentem je zákon s plným názvem o zrušení otroctví v britských koloniích, podpoře hospodaření propuštěných otroků a odškodnění osob, jimž dosud náležely jejich služby. Byl zveřejněn 28. srpna 1833, veden je pod signaturou PC 1/4444. Pod stejnou signaturou jsou uloženy i formuláře pro žádosti o kompenzaci z let 1835 až 1836, včetně vzorových formulářů a Pravidel pro komisaře pro kompenzaci.
Vlastní platby eviduje National Debt Office (Národní dluhový úřad) v registrech vedených pod signaturou NDO 4/1. Dochovaný příklad, týkající se panství Westmoreland na Jamajce, zachycuje podpisy zástupců žadatelů, jejich jména, data pokladních poukázek a výši vyplacených částek. Žádný z těchto dokumentů neobsahuje platbu směrem k zotročeným lidem. Formuláře a registry tento závěr prostě dokládají.
Formulář, kategorie, „učni“
Od 1. srpna 1834, kdy zákon nabyl účinnosti, museli majitelé podávat formuláře s počtem a odhadovanou „hodnotou“ zotročených lidí, rozdělených do tří kategorií: zemědělští pracovníci na panstvích svých majitelů, nezemědělští pracovníci pracující mimo tato panství a ostatní, kam spadala třeba domácí práce. Výše kompenzace se odvíjela od kategorie, konkrétní dovednosti a odhadované peněžní hodnoty jednotlivce.
Lidé starší šesti let se zároveň stali neplacenými „učni“. Zákon jim zaručoval, že nesmí být odsunuti z kolonie, že rodiny nesmí být rozdělovány a že zaměstnavatel je povinen zajistit stravu, oděv, přístřeší a léky. Toto přechodné období skončilo v roce 1838, kdy bylo ve všech britských koloniích vyhlášeno úplné zrušení otroctví.
Stížnost ze Svatého Vincence
Ve spisu PC 1/4444 je uložena i korespondence z 13. října 1834, ve které si John Peterson, předseda vlády Svatého Vincence, stěžoval, že nabízená kompenzace nepokryje hodnotu zadlužených panství ani budoucí náklady majitelů na pracovní sílu. Stížnost namítá, že není spravedlivé, aby škodu nesl jen postižený majitel.
Stejným směrem mířil i John Colquhoun, agent zastupující zákonodárné sbory devatenácti kolonií, na které se zákon vztahoval. Pokoušel se přesvědčit vládu ke změně pravidel kompenzace. Ministr kolonií Edward Smith-Stanley, 14. hrabě z Derby, ho spolu se svým zástupcem Johnem Lefevrem odkázal na odvolací řízení u Privy Council (Tajná rada). Dál tehdejší úřad věc neřešil, přesměroval ji na jiný proces.
Odvolání, které mizí ze spisu
Zda a jak bylo Colquhounovo odvolání u Privy Council nakonec vyřízeno, dostupné spisy neuvádějí. Chybí jak samotné rozhodnutí, tak jakákoli odpověď. Nevíme, jestli rozhodnutí vzniklo a leží v jiném, nedohledaném fondu, jestli proces nebyl nikdy dokončen, nebo jestli se k němu prostě nedochoval žádný záznam. Spis tuhle otázku jednoduše neuzavírá.
Nadhodnocené formuláře a proč se to nedá ověřit
Záznam sám připouští, že rozdíl mezi údaji uvedenými v žádostech o kompenzaci a skutečným stavem panství mohl být značný. Žadatel měl motivaci uvádět vyšší počet nebo vyšší „hodnotu“ zotročených lidí, protože se od toho odvíjela výše platby. Jde o očekávatelné chování v jakémkoli odškodňovacím systému postaveném na vlastním udání žadatele.
Zdroj ale neuvádí, v jakém rozsahu k nadhodnocování docházelo, ani jestli a jak to komisaři pro kompenzaci ověřovali. Nejde tedy o doložený podvod, jen o zmíněnou možnost bez čísel, která by ji podepřela nebo vyvrátila.
Čísla, která spis neobsahuje
Parlament na kompenzaci schválil částku 20 milionů liber. Kolik z téhle sumy bylo nakonec skutečně vyplaceno, kolik žádostí komisaři schválili a kolik zamítli, archiv k dispozici nedává. Platební registry NDO 4/1 zachycují jednotlivé transakce po panstvích, ne souhrn za celou akci. Jde o jiné mlčení, než chybějící odpověď na Colquhounovo odvolání: tady chybí souhrnná data za celý systém, ne vyřízení jednoho konkrétního případu.
Legacies of British Slavery na University College London
K těmto archivům se později vrátil výzkumný projekt Legacies of British Slavery na University College London (UCL). Podle jeho popisu jde o databázi pokrývající totožnost více než čtyřicet tisíc vlastníků otroků v britském Karibiku, na Mauriciu a v Kapsku v době zrušení otroctví v roce 1833. Zdroj, ze kterého tento text vychází, žádné konkrétní závěry tohoto výzkumu neuvádí. Jde o informaci, že se dobové spisy staly podkladem pro pozdější bádání, ne o součást původního záznamu z let 1833 až 1836.
Dluh a rok 2015
Peníze na kompenzaci majitelů si stát musel půjčit, a tenhle dluh zůstal veden ve státních účtech dlouho poté, co administrativní stopy po samotných platbách vychladly. Podle informace Národního archivu byl zbytek dluhu spojeného s financováním zákona vyrovnán v roce 2015.
Co přesně tohle „vyrovnání“ znamenalo, je ale otevřená otázka. Komentáře k tématu upozorňují, že šlo spíš o splacení konkrétní série konsolidovaných dluhopisů než o skutečné umoření celého závazku, stát totiž dluh dlouhodobě nemazal, nýbrž ho přesouval mezi různými dluhopisy a fondy. Zda rok 2015 znamená konec dluhu, nebo jen konec jedné jeho formy, zůstává podle dostupných pramenů nejasné.
Administrativní stopa po odškodnění majitelů panství v každém případě přežila téměř dvě století. Co se dělo s lidmi po skončení učňovského období v roce 1838, žádný z uvedených dokumentů dál nesleduje.