„Budu připravena ukázat vám, jak velmi jsem vaší pokornou služebnicí.“ Tuto větu napsala princezna Anna muži, který právě vedl vojsko proti jejímu otci.
Dopis ze zadního schodiště
The National Archives (Národní archiv Spojeného království) uchovává pod signaturou SP 8/2/81 ručně psaný dopis, který princezna Anna adresovala Vilémovi Oranžskému 18. listopadu 1688. Napsala ho ve svých komnatách v Cockpitu, části whitehallského paláce. Nejde o opis ani o zmínku ve třetím pramenu: dopis se dochoval jako fyzický dokument a instituce ho zveřejnila 2. srpna 2026 jako součást online reportáže na svém webu.
Král, syn a zakázané dopisy sestrám
Jakub II. nastoupil na trůn v roce 1685 a postupně prosazoval větší toleranci vůči katolíkům a nekonformistům, což u anglikánské většiny vyvolávalo nevoli. V červnu 1688 porodila jeho druhá manželka Marie Modenská syna, prince Jakuba Františka Eduarda. Narození dědice měnilo vyhlídky: místo dočasné vlády stárnoucího krále se rýsovala trvalá katolická dynastie.
Na jaře 1688 Jakub zakázal Anně navštěvovat sestru Marii v Nizozemí. Korespondence mezi sestrami přesto pokračovala. Co si psaly, záznam neuvádí, jen že komunikace trvala dál. Anna v té době žila v ústraní a její jednání podle archivu pravděpodobně ovlivňovali manželé Churchillovi, její nejbližší političtí spojenci.
„Tak spravedlivý podnik“
Vilém přistál se svými silami u Torbay 5. listopadu 1688. Anna podle záznamu poté odmítla jakoukoli shovívavost vůči otci. Dopis, který na radu manželů Churchillových napsala, ujišťuje Viléma o „skutečném přátelství a laskavosti“ k němu i k sestře Marii a přeje mu „dobrý úspěch“ v jeho „tak spravedlivém podniku“, tedy v invazi namířené proti jejímu vlastnímu otci.
Oznamuje také, že se k němu brzy připojí manžel princ Jiří Dánský a prokáže mu „veškerou službu, jakou bude v jeho silách“. Anna sama neví, píše v dopise, jestli zůstane v Cockpitu, nebo se přesune do města, podle toho, co jí poradí spojenci. Dopis končí ujištěním, že bude připravena ukázat Vilémovi, jak velmi je jeho pokornou služebnicí.
Pět dní v listopadu
23. listopadu opustil krále generálporučík John Churchill spolu s lordem Graftonem, nemanželským synem Karla II., a přibližně čtyřmi sty důstojníky a vojáky. Zamířili ke Crewkerne, asi devatenáct kilometrů od Vilémova velitelství. O několik dní později dezertoval u Andoveru i princ Jiří, kterého Jakub zamýšlel jmenovat velitelem svých sil na západě. Podle záznamu byli králi věrnější řadoví vojáci než jeho důstojníci.
Po návratu do Londýna, kde měl v záloze vojsko na Hounslow Heath, zjistil Jakub, že Anna uprchla z Whitehallu zadním schodištěm. Doprovázela ji lady Churchillová, cestu jim zajistil biskup z Londýna a dovedl je do bezpečí v Nottinghamu, kde je přivítali Vilémovi stoupenci ze severu Anglie. Tento úder podle záznamu ovlivnil Jakubovo rozhodnutí opustit svá království.
Proč tu není žádné vyšetřování
The National Archives tento dopis nepředkládá jako spis z vyšetřování ani jako doklad v soudní kauze. Prezentuje ho jako historický pramen, který dokládá zradu Jakuba II. jeho vlastní rodinou a nejbližšími spojenci, zradu, jež pomohla vyvolat takzvanou Slavnou revoluci. Anna se nikdy netajila tím, na čí straně stojí, a po roce 1688 z jejího postoje neplynuly žádné právní důsledky. Instituce proto dopis vystavuje jako doklad události, ne jako důkaz v probíhajícím řízení.
Mlčení o vině
V textu dopisu nestojí jediná věta o pochybnostech ani o lítosti. Chybí formulace typu „mrzí mě to“ i jakýkoli náznak omluvy vůči otci. National Archives k otázce, zda Anna cítila vinu, píše doslova, že „je těžké to říct“, a nic dalšího k tomu neuvádí. Stejně tak záznam nezachycuje okamžik, kdy se Anna rozhodla otce zradit. Máme datovaný dopis z 18. listopadu a pak rovnou útěk zadním schodištěm. Co se odehrálo mezi tím, dokumenty neříkají.
Uznání po letech
Během vlastní vlády, jako královna, Anna později „otevřeně uznala“ existenci svého nevlastního bratra Jakuba Františka Eduarda, kterého historie zná jako takzvaného Starého pretendenta, syna, jehož narození v roce 1688 spustilo celou krizi. National Archives to zmiňuje jako možný náznak zpětného zamyšlení, ne jako doklad lítosti nad rokem 1688. Mezi dopisem z listopadu 1688 a tímto pozdějším gestem neexistuje doložená spojnice, jen časový odstup a shoda jmen.
Dopis zůstává uložený v National Archives pod signaturou SP 8/2/81 jako doklad rozhodnutí, které Anna oznámila předem a nikdy nepopřela. Co k němu cítila, záznam neříká.