Necelý den po nočním nájezdu na přístav sepsali obyvatelé Whitehavenu dopis, ve kterém prosili korunu o ochranu před mužem, jenž se v jejich vlastním přístavu kdysi jako třináctiletý chlapec vyučil na námořníka.
Dopis, který vznikl v den útoku
Dopis je v archivu veden pod názvem „A plea for protection from Captain Jones’s raid“ (Prosba o ochranu před nájezdem kapitána Jonese) a je uložen ve State Papers of King George III (Státní listiny Jiřího III.) v britském Národním archivu, pod signaturou SP 37/12/69. Odeslali ho 23. dubna 1778 přední obyvatelé Whitehavenu v hrabství Cumberland, mezi podepsanými jsou jména Samuel Martin, Peter Gale, John Serjeant nebo Thomas Lutwidge. Adresátem byl Earl ze Suffolku, Henry Howard, který v té době zastával úřad Secretary of State for the Northern Department (ministr pro severní záležitosti, odpovědný mimo jiné za bezpečnost severní Anglie). Dopis nese stejné datum, kdy se útok odehrál. Není to zpráva sepsaná s odstupem, ani úřední rekonstrukce, ale text napsaný v hodinách bezprostředně po poplachu.
Noc, jak ji zachytil dopis
Podle dopisu přistálo kolem třetí hodiny ranní u Whitehavenu asi třicet mužů ve dvou člunech. Vyslala je loď Ranger, popsaná jako velký americký korzár o osmnácti dělech ráže šest liber, pod velením muže jménem John Paul Jones. V přístavu tehdy kotvilo šest lodí. Jedna z nich, uhelák Thompson, byla zapálena zařízením potaženým dehtem. Obyvatelé oheň uhasili poté, co si všimli, co se děje, a spustili poplach. Dopis nijak nerozvádí, jak velký byl požár ani jak dlouho hořel, jen že byl „brzy zvládnut“.
Co uvedl zajatý muž
Jeden z Jonesových mužů byl při nájezdu zajat. Dopis zaznamenává, co při výslechu uvedl: že loď byla najata v Brestu a kanálem ji doprovázela francouzská fregata o osmatřiceti dělech. Je to výpověď zajatce, tak jak ji zachytili pisatelé dopisu, ne ověřený fakt o francouzské podpoře nájezdu. Žádný jiný dokument tohle tvrzení nepotvrzuje ani nevyvrací.
Žádost, na kterou dopis nezná odpověď
Účelem dopisu byla prosba. Signatáři žádali Earla ze Suffolku, aby zařídil ochranu města. Velitele nájezdu popsali jako „zoufalého chlapíka“, který dřív ve Whitehavenu pracoval. Dál dopis mlčí. Neobsahuje žádnou odpověď ministerstva, žádné vyšetřování ani nařízení konkrétních opatření. Končí žádostí, ne rozuzlením, a to je fakt o tomto konkrétním dokumentu, ne o tom, co se dělo dál.
Tři věci, které dopis neříká
Zaprvé, kolik lodí bylo při nájezdu skutečně poškozeno. Číslo až 250 zničených plavidel se objevuje pouze v pozdějším komentáři Národního archivu, který dopis doprovází, v samotném textu dopisu není. Dopis mluví o jedné zapálené lodi ze šesti kotvících v přístavu.
Zadruhé, co se stalo se zajatým mužem po výslechu a s dezertérem, který se podle téhož komentáře pokusil obyvatele varovat před útokem předem. O osudu ani jednoho z nich dopis nic neříká.
Zatřetí, jestli Koruna na žádost o ochranu nějak zareagovala. Ve spisu, který je k dispozici, taková odpověď chybí.
Co k tomu doplnila pozdější doba
Komentář Národního archivu, který dopis doprovází, přidává detaily, jež v textu z roku 1778 nejsou. Uvádí, že Jones propustil všechny zajatce kromě tří a jako poslední opustil místo činu, to je ale výslovně označeno jako „údajné“, ne jako ověřená skutečnost. Stejný komentář vypráví o Jonesově pozdější mezinárodní pověsti a o tom, že se stal jednou ze zakladatelských postav amerického námořnictva. Podle téhož zdroje londýnský tisk po nájezdu kritizoval stav pobřežní obrany jako „neomluvitelný“. Tahle vrstva vznikla později a s textem dopisu nemá přímou textovou souvislost. Je to popis, který archiv připojil k prameni, ne součást toho, co si obyvatelé Whitehavenu napsali 23. dubna 1778.
Co z toho zůstává
Jisté je, co dopis obsahuje: datum, jména signatářů, popis nájezdu na jednu loď ze šesti, výpověď zajatce o Brestu a francouzské fregatě a žádost o ochranu adresovanou Earlovi ze Suffolku. Z tohoto pramene se nikdy nedozvíme, jak ministerstvo na žádost odpovědělo, co se stalo se zajatcem ani s dezertérem, ani přesný rozsah škod, ten dopis sám nikde neuvádí. Whitehaven poslal svou prosbu 23. dubna 1778. Jestli se ochrany dočkal, nikdo neví, aspoň ne z tohoto spisu.