Pečeť, která přežila
Grant pozemku v Irsku, starý přes tři sta let, dodnes nese vlastní Velkou pečeť Irska, ozdobný kotouč z pryskyřice a včelího vosku. U většiny srovnatelných listin se pečeť tohoto typu nedochovala. Národní archiv Spojeného království v Kew (The National Archives) vede dokument pod katalogovým číslem C 106/153.
Jde o listinu, v angličtině letter patent, tedy otevřený list zpečetěný královskou pečetí, kterou vydala dublinská Chancery, úřad vydávající v Irsku královské listiny jménem Koruny. V záhlaví listiny je portrét Karla II., pod složeným dokumentem visí přivěšená Velká pečeť Irska ze směsi pryskyřice a včelího vosku. Archiv datuje celý soubor, do kterého dokument patří, obecně do let 1584 až 1690. K samotné listině ale archivní popis uvádí konkrétněji, že vznikla za vlády Karla II., v 70. letech 17. století. Přesný rok, natož den vydání, zdroj neupřesňuje.
Podstatné je, že jde o ozdobný originál. Většina dochovaných irských korunních listin té doby existuje jen jako prostý úřední opis v patent rolls, archivních svazcích, kam se znění vydaných listin přepisovalo bez pečeti a bez výzdoby.
Co listina říká
Text patentu uvádí, kde se udělený pozemek nachází, za jakých podmínek byl grant udělen a jakou rentu měl Farrell platit Koruně. Konkrétní pojmenování místa, katastrální nebo krajové určení, ve zpřístupněném popisu archivu chybí.
Obsahově jde o běžnou formu tehdejší korunní pozemkové správy. Irsko bylo od konce 12. století spravováno z Dublinu podle vzoru londýnské vlády, s obdobnými úřady jako ve Whitehallu, a udělování půdy poddaným patřilo k běžné agendě Koruny i poté, co se anglická nadvláda nad ostrovem v průběhu 17. století konečně upevnila. Výjimečná na této listině není náplň, ale to, že fyzicky přežila v podobě, v jaké byla vydána, s pečetí i výzdobou.
Cesta do Westminsteru
Na počátku 18. století se listina objevuje znovu, tentokrát v Londýně. Byla předložena jako jeden z důkazů před westminsterským kancléřským soudem, Court of Chancery, konkrétně před soudními komisaři zvanými Masters in Chancery, kteří v rámci tehdejšího ekvitního jednání, řízení podle zásad spravedlnosti obvyklého u anglických soudů, posuzovali předložené listiny. Jméno kauzy, jména stran ani výsledek sporu zdroj neuvádí.
Po skončení jednání si dokument žádná ze stran nevyzvedla zpět. Proč se tak stalo, záznam neříká.
Jak se dostala do archivu
Ve 40. letech 19. století se listina stala oficiální součástí sbírek Národního archivu. Zařadili ji mezi stovky dalších listin týkajících se irské půdy, které anglické soudy v minulosti přijaly jako důkazy a nikdo si je nevyzvedl zpět. Šlo o běžný administrativní krok té doby, kdy se nevyzvednuté soudní důkazy postupně převáděly do trvalé archivní péče, ne o rozhodnutí učiněné kvůli tomuto konkrétnímu dokumentu.
Obyčejné vysvětlení
Národní archiv listinu nepředstavuje jako záhadu. Popisuje ji jako vzácně dochovaný, autentický příklad toho, jak Koruna ve 17. století spravovala pozemky v Irsku. Důvod zájmu je fyzický: originální listiny s dochovanou pečetí se do dnešních dnů zachovaly jen výjimečně, zatímco opisy bez pečeti v patent rolls jsou běžné. Hodnota tohoto kusu papíru tedy leží v tom, že přežil jako celek, ne v tom, co je v něm napsáno.
Co zůstává otevřené
Zdroj nechává bez odpovědi čtyři konkrétní věci. Přesný rok vydání v rámci 70. let 17. století záznam neupřesňuje. Kauza, kvůli které se listina na počátku 18. století ocitla u westminsterského soudu, zůstává bez jména i bez čísla. Důvod, proč si ji po jednání nikdo nevyzvedl, není zaznamenán. A o Johnu Farrellovi samotném, o jeho postavení, dalším osudu ani o tom, co se dělo dál s jeho pozemkem, zdroj mlčí.
Zmínka o jiném svitku
Na stránce, kde Národní archiv listinu C 106/153 představuje, se na závěr objevuje ještě jedna věta, že jiný, související archivní svitek prý hraje klíčovou roli ve vývoji vědeckých metodologií. Tvrzení se netýká grantu pro Johna Farrella, ale zcela jiného dokumentu. Archiv ho dál nerozvádí, neuvádí, o jaký svitek jde, ani na základě čeho k takovému tvrzení dochází. Zůstává tak osamocenou poznámkou bez opory v dalším textu.
Uzavřeno, ale ne vyřešeno
Listina má v depozitáři klidné místo. Katalogové číslo, datace i uložení jsou hotové a nikdo je nezpochybňuje. Vyřešené to ale není. Svědectví ani spisy k tehdejšímu westminsterskému sporu se nedochovaly, nebo možná nikdy v zachované podobě nevznikly, a proto otázky z předchozí kapitoly zůstanou nejspíš navždy bez odpovědi. John Farrell tak zůstává jménem na pergamenu, pod pečetí Karla II., a nic víc se o něm neví.