Při kontrole lodí u New Yorku 30. listopadu 1783 napočítali britští inspektoři přesně 142 mužů, 90 žen a 54 dětí, každého jménem, věkem a popisem. Zápis měl rozhodnout, kdo odpluje jako svobodný člověk a kdo jako majetek někoho jiného.
Seznam, který přežil válku
Dokument vede Národní archiv Spojeného království (The National Archives) pod spisovou značkou PRO 30/55/100, s časovým rozpětím od 15. dubna 1783 do 19. února 1784. Oficiální název The Book of Negroes, doslova Kniha černochů, se v katalogu objevuje i jako Inspection Roll of Negroes, Inspekční seznam černochů. Archiv k záznamu připojuje upozornění, že text popisuje otroctví jako obchod i jako životní stav a obsahuje dobovou rasistickou terminologii.
Jde o jeden svazek vedený jako veřejně přístupný záznam. Britská i americká strana si tehdy vedly vlastní kopii; dnes digitální verzi a přepis spravuje Nova Scotia Archives, archiv kanadské provincie Nové Skotsko, americkou kopii spravuje Národní archiv a správa záznamů Spojených států ve Washingtonu. První strany svazku obsahují nařízení k jeho sestavení a zápisy z jednání komise pro posuzování nároků; od strany šestnáct do strany sto padesát sedm následuje samotný seznam jmen, věku, popisu a poznámek o tom, odkud kdo uprchl a kdo si na něj dělá nárok. Záznamy jsou řazené podle data odplutí a seskupené podle lodi.
Slib, který narazil na smlouvu
Za americké revoluční války nabízeli Britové svobodu zotročeným lidem, kteří uprchli od amerických pánů a sloužili jako takzvaní Black Loyalists, černošští loajalisté. Mírová smlouva z roku 1783 mezi Británií, Francií a Spojenými státy v sedmém článku zakazovala britským silám při odchodu odvážet „černochy nebo jiný majetek amerických obyvatel“. Dne 15. dubna 1783 britské velitelství v New Yorku nařídilo, že se tímto článkem musí řídit každý pod velením vrchního velitele sira Guye Carletona. Tisíce lidí, kteří pod britskou ochranou fakticky žili jako svobodní, se tak ocitly na papíře jako sporný majetek.
Komise rozhoduje případ od případu
Spory řešila smíšená britsko-americká komise. Zápis z 24. července 1783 zachycuje nárok Gerrarda G. Beekmana na dvě děti, Petera a Elizabeth; komise nařídila, aby mu byly vydány. Zápis z 2. srpna 1783 dokumentuje nárok Thomase Smitha na ženu vedenou jako Betty, zapsanou i pod jménem Elizabeth Truant, která předložila certifikát podepsaný brigádním generálem Samuelem Birchem. Lidé s takovým certifikátem, v zápisech zkráceně G.B.C., byli obvykle uznáváni jako svobodní bez dalšího zkoumání.
Certifikace podepsaná v Londýně 19. února 1784 jmény Gilfillan a Wm. Armstrong potvrzuje, že inspektoři při prohlídce lodí 30. listopadu 1783 napočítali 142 mužů, 90 žen a 54 dětí, celkem 286 kontrolovaných osob. Velitelé lodí podle téhož dokumentu popřeli, že by převáželi americké listiny nebo jiný majetek.
Odpověď, která ve spisu chybí
Co se s Peterem a Elizabeth dělo poté, co je komise přiřkla Beekmanovi, záznam neuvádí. U Betty, zapsané i jako Elizabeth Truant, spis zachycuje jen předložený certifikát generála Bircha; jak jednání dopadlo, zápis neříká.
Dokument také neuvádí, kolik ze 142 mužů, 90 žen a 54 dětí kontrolovaných 30. listopadu 1783 bylo svobodných a kolik zůstávalo zotročeno britskými kolonisty, s nimiž na týchž lodích cestovali. Katalogový popis i závěrečný součet na konci svazku uvádějí celkový počet 3 000 osob za celé období od 23. dubna do 30. listopadu 1783, zatímco číslo z inspekční certifikace se týká jen jediného dne kontroly. Archiv ten rozdíl nevysvětluje.
O dalším osudu těch, kdo do Nového Skotska dorazili, archiv mlčí úplně: žádné navazující spisy ani záznamy o přidělené půdě nejsou k dispozici. To není důkaz, že se s nimi něco stalo nebo nestalo. Je to jen chybějící pokračování.
Proč seznam vůbec existuje
Seznam nevznikl z morálního rozhodnutí, ale jako administrativní řešení konfliktu dvou závazků: britského slibu svobody daného za války a smluvní povinnosti nevyvézt americký majetek. Podle vlastního výkladu Národního archivu byla svoboda uznána jen těm, kdo se osvobodili ještě před příměřím v roce 1782; majitelé otroků mohli před komisí doložit nárok na kohokoli dalšího.
Slabina takového vysvětlení je vidět přímo na spisu: komise neměla jednotné kritérium kromě vlastnictví Birchova certifikátu, proto u řady jmen výsledek jednání chybí. Kniha nebyla navržena tak, aby systematicky zaznamenávala rozsudky, jen nároky a předložené důkazy.
Jak to čte archiv dnes
Národní archiv Spojeného království dnes dokument sám rámuje slovy, že nepředstavuje „abolicionistické vítězství“. Mnoho zapsaných lidí zůstávalo majetkem britských kolonistů i po nalodění, přestože cestovali po boku svobodných černošských loajalistů. Jde o dnešní interpretační rámování instituce, ne o tvrzení dobového zápisu z let 1783 až 1784. Samotný seznam žádný mravní soud neobsahuje, jen jména, věk a čísla.
Dokument později inspiroval i beletrii: kanadský spisovatel Lawrence Hill podle něj roku 2007 pojmenoval svůj román The Book of Negroes, volně navazující na osudy přibližně tří tisíc jmenovaných lidí. Je to čtení s odstupem více než dvou set let, ne obsah spisu samotného.