Úmluva, která měla definovat práva uprchlíků na celém světě, se prvních šestnáct let vztahovala jen na Evropany vysídlené do 1. ledna 1951. Podepsaná kopie dokumentu nese signaturu FO 93/1/438.
Podepsaná kopie v archivu ministerstva zahraničí
Konference OSN zplnomocněných zástupců o právním postavení uprchlíků a osob bez státní příslušnosti (United Nations Conference of Plenipotentiaries on the Status of Refugees and Stateless Persons) zasedala v Ženevě od 2. do 25. července 1951. Jejím výsledkem byla Úmluva o právním postavení uprchlíků (Convention Relating to the Status of Refugees). Podepsaná kopie nese datum 28. července 1951, den, kdy byla úmluva otevřena k podpisu, a je vedená pod signaturou FO 93/1/438 v sekci smluv Foreign Office (britské ministerstvo zahraničí). Dnes ji spravuje The National Archives (Národní archiv).
Podle praxe, jakou znají všechny ženevské úmluvy, obdržel svou kopii dohody každý stát, který se konference zúčastnil.
Čtyři věty, které definovaly uprchlíka
Text úmluvy definuje uprchlíka jako osobu mimo zemi svého původu s „opodstatněnou obavou z pronásledování“ z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině nebo politického přesvědčení. Z ochrany byly vyloučeny osoby podezřelé ze spáchání válečného zločinu. Článek 33 zavedl zásadu non-refoulement, tedy zákaz vrátit uprchlíka do země, kde by mu hrozilo vážné ohrožení života nebo svobody. Platnost úmluvy byla zároveň omezena časem i místem: vztahovala se jen na osoby žádající o azyl v Evropě kvůli událostem, k nimž došlo před 1. lednem 1951.
Šestadvacet delegací, dva pozorovatelé, jedna námitka
Plnou moc k podpisu mělo šestadvacet delegací, mimo jiné Velká Británie, Francie, Spojené státy, Izrael, Egypt, Turecko, Jugoslávie nebo Spolková republika Německo. Kuba a Írán byly na jednání přítomny jen jako pozorovatelé, bez mandátu k podpisu.
Indie úmluvu nepodepsala. Její delegát vznesl formální námitku proti geografickému omezení úmluvy, které by z ochrany vylučovalo miliony lidí vysídlených při vzniku nově nezávislých států Indie a Pákistánu.
Rok 1967: hranice mizí
Podle Národního archivu byla časová i geografická omezení nakonec zrušena po peticích a tlaku zemí, které mezitím získaly nezávislost, a úmluva se v roce 1967 rozšířila. Formálně to zajistil Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, přijatý 4. října 1967, který zrušil časové omezení úplně a geografické rozšířil na osoby prchající odkudkoli.
Státy, které si při podpisu úmluvy zvolily užší geografické vymezení jen na „události v Evropě“, si tuto volbu podle protokolu mohly ponechat. Pozdější rozbor protokolu uvádí, že Turecko si tuto výjimku ponechalo.
Mezi podpisem úmluvy a přijetím protokolu uplynulo šestnáct let. Tenhle časový odstup je doložený jasně; jak přesně k rozhodnutí uvnitř jednání došlo, doložené není.
Ticho o vlastním jednání
Spis FO 93/1/438 vnitřní jednání, která k rozšíření úmluvy vedla, nepopisuje. Nejde o to, že by bylo utajené: tento konkrétní dokument je podepsaný text smlouvy, ne zápis z porady, a o vyjednávání kolem roku 1967 proto mlčí.
Co víme, je, že k rozšíření došlo po petici a tlaku nově nezávislých států. Jak konkrétně jednání probíhalo a kdo je vedl, spis neuvádí.
Otázky, které zůstávají otevřené
Záznam neuvádí, proč měly Kuba a Írán na konferenci jen status pozorovatele, zatímco šestadvacet dalších delegací dostalo plnou moc k podpisu.
Není zaznamenáno, jak formálně dopadla námitka indického delegáta proti geografickému omezení, jen že byla vznesena.
Otevřené zůstává i to, zda jsou pozice dalších delegací, například Spolkové republiky Německo, zdokumentované jinde v archivu. Tento konkrétní spis to neříká.
Co se říkalo později
Text Národního archivu z 3. srpna 2026 k úmluvě dodává, že „zůstává předmětem kritiky několika států“ kvůli vazbě na koloniální éru; konkrétní státy nejmenuje.
Tentýž text připomíná, že mimoevropské země pomáhaly uprchlíkům ještě předtím, než úmluva vznikla. Polští uprchlíci byli podle něj na počátku čtyřicátých let přesunuti do Íránu a odtud do Indie, na Blízký východ a do východní a střední Afriky. Jde o kontext k úmluvě z pozdějšího vyprávění, ne o obsah spisu FO 93/1/438.
Uzávěrka
K tomu, proč hranice vydržela právě šestnáct let, spis mlčí. Zaznamenává podpis, text úmluvy a datum. Kdo rozhodnutí zrušit ji prosadil a jakým jednáním, do tohoto dokumentu nezapsal nikdo.