Papír, který přežil přes tři a čtvrt století
V katalogu Národního archivu (The National Archives) ve Velké Británii je pod signaturou YHC/CL/JO/6/2 uložen dokument s názvem „The Declaration of the Lords and Commons Assembled at Westminster“. V pramenech i v tomto textu se pro něj používá zkrácené označení Deklarace práv. Byl předložen princi a princezně Oranžským v paláci Whitehall; jeho záhlaví nese datum „White-Hall the 13th of February, 1688/9″. Zdvojený letopočet není chyba, ale způsob datování podle starého stylu; dnešním počítáním odpovídá 13. únoru 1689.
Autorem není jednotlivec, ale instituce: Sněmovna lordů a Dolní sněmovna. Výboru, který text sestavil, předsedal John Somers (1651–1716), pozdější hlavní ministr Viléma III. v letech 1696 až 1700. Dokument je dnes volně dohledatelný v online katalogu Národního archivu Discovery. Jméno, pod kterým ho dnes zná veřejnost, totiž Bill of Rights, patří až pozdějšímu zákonu; tato Deklarace práv ze 13. února je jeho předlohou, ne samotný zákon.
Třináct bodů obžaloby
Text obsahuje seznam třinácti stížností proti Jakubovi II. Podle záznamu rušil zákony a udílel z nich výjimky bez souhlasu parlamentu. Stíhal biskupy za to, že proti tomuto postupu podali petici. Zřídil církevní soudní komisi pod Velkou pečetí. Vybíral peníze pro korunu mimo podmínky schválené parlamentem. V míru udržoval stálou armádu a bez zákonného souhlasu ubytovával vojáky. Odzbrojoval protestantské poddané a zároveň v rozporu se zákonem zbrojil a zaměstnával katolíky. Zasahoval do svobodných voleb do parlamentu.
Na těchto třináct bodů navazuje stejný počet navrhovaných omezení královské moci, ke každé stížnosti jedno. Dokument je podává jako výčet, bez konkrétního data, místa nebo jména u jednotlivých bodů.
Verdikt, který si dal sám parlament
Parlament šestého února 1689 rozhodl, že Jakub II. svým odchodem ze země trůn opustil a že koruna má být nabídnuta společně Vilémovi a jeho manželce Marii. O týden později, 13. února, byla ve Whitehallu přednesena i samotná Deklarace práv. Podle dochovaného zápisu ji přečetl úředník Sněmovny lordů a markýz z Halifaxu jménem všech stavů království požádal Viléma a Marii, aby trůn přijali. Novodobé shrnutí britského parlamentu k tomu dodává, že přijetí koruny nebylo vázáno na to, že by manželé museli tento seznam stížností a omezení předem podepsat jako podmínku; šlo o souběžné předložení nabídky koruny a Deklarace, ne o vyjednanou podmínku.
Vilém a Marie byli 11. dubna 1689 korunováni ve Westminsterském opatství londýnským biskupem Henrym Comptonem. V prosinci téhož roku zvláštní shromáždění zvané Konvent (Convention Parliament) se souhlasem obou panovníků schválilo tentýž text jako zákon: An Act Declaring the Rights and Liberties of the Subject and Settling the Succession of the Crown, dnes běžně známý jako Bill of Rights. Instituce, která krále obžalovala z třinácti provinění, tak byla zároveň tou, která o nich rozhodla, a nakonec i tou, která dosadila jeho nástupce.
Co v tom papíru není
V dochované verzi chybí jakákoli reakce Jakuba II.; dokument zachycuje výhradně stranu parlamentu. Text mluví o „zlých rádcích, soudcích a ministrech“, kteří králi měli pomáhat, ale žádné jméno u nich neuvádí. U žádného z třinácti bodů nejsou konkrétní data, místa ani osoby; obvinění zůstávají v obecné rovině. Záznam také neříká, zda katolická strana nebo Jakubovi příznivci tato tvrzení tehdy nějak zpochybňovali. Deklarace tyhle věci nikdy neobsahovala; nejde o škrt ani o vytržené stránky.
Obyčejné vysvětlení té jednostrannosti
Nejpravděpodobnější důvod je prostý: v okamžiku, kdy parlament text sepisoval, už Jakub II. v Anglii nebyl. Vilém Oranžský přistál s vojskem o síle 14 000 mužů 5. listopadu 1688 u Brixhamu v hrabství Devon. Jakub II. ze země uprchl 23. prosince téhož roku, ještě předtím, než se 22. ledna 1689 sešel Konvent a než parlament 13. února Deklaraci přednesl. Nešlo o soudní spis se dvěma stranami sporu, ale o politický akt vítězné strany, který popisoval nové uspořádání moci. Takový žánr z podstaty obhajobu odpůrce neobsahuje.
Slabina tohoto vysvětlení je ale konkrétní: obecnost obvinění nebyla nutným důsledkem žánru. I dobové právní texty uměly u jednotlivých provinění citovat jména a data. Že Deklarace práv místo toho zůstala u obecných formulací, byla volba autorů.
Co se k tomu řeklo později
Sám Národní archiv u textu upozorňuje, že používá dobově zastaralý jazyk k popisu římských katolíků, aniž by uváděl, které konkrétní výrazy má na mysli. Jde o poznámku k dobovému rysu textu, ne o tvrzení o skrytém záměru autorů.
Stejný zdroj zároveň poukazuje na podobnost mezi seznamem stížností Deklarace práv a pozdější americkou Deklarací nezávislosti z roku 1776, která obdobným způsobem vyjmenovává provinění britského krále Jiřího III. Archiv to nabízí jako ozvěnu, ne jako doloženou přímou souvislost mezi oběma texty.
Sesazení Jakuba II. mělo i dlouhodobý politický důsledek: jakobitská povstání, která ve prospěch jeho potomků probíhala v následujících desetiletích. Jde ale o historický vývoj po roce 1689, ne o součást samotného textu Deklarace.
Proč to čtenáři sedí
Dokument říká, co parlament Jakubovi II. vytýkal, k čemu na základě toho sám dospěl a komu za to nabídl korunu. Neříká, co si o tom myslel Jakub, protože ho k tomu nikdo nepřizval a on sám k tomu nic nezanechal. Nikdo to za něj později nedoplnil, ne proto, že by to bylo utajené, ale proto, že druhá strana sporu v tomto spisu prostě není. A nikdy nebyla.