Sedmdesát odstavců nesouhlasu
Telegram nese název „Whose Russia Is It Anyway? Toward a Policy of Benign Respect“ (Čí je to vlastně Rusko? K politice shovívavé úcty) a je veden jako depeše z takzvaného Dissent Channelu, zvláštního kanálu, kterým diplomaté americké vlády mohou formálně vyjádřit nesouhlas s politikou, když to nejde sdělit běžnou cestou. Odeslala ji americká ambasáda v Moskvě ministru zahraničí 28. března 1994. Telegram má sedmdesát odstavců.
Podepsán je E. Wayne Merry, tehdy vedoucí politicko-vnitřní sekce a hlavní politický analytik ambasády, který v Moskvě sloužil od roku 1990 do roku 1994. Na dobové fotografii, kterou k depeši připojil Archiv, stojí Merry vedle Jamese Collinse, tehdejšího zástupce vedoucího mise. Spis neuvádí, jakou roli Collins při vzniku textu případně hrál.
V plném znění depeše vyšla najevo 18. prosince 2024, kdy ji zveřejnila washingtonská nezisková organizace National Security Archive (Archiv národní bezpečnosti) spolu s Merryho vlastním zpětným komentářem a dalšími odtajněnými dokumenty.
Co stojí v textu
Depeše rozebírá poměry v Rusku po volbách do Státní dumy v prosinci 1993, kde podle formulace v textu „radikálové prohráli volby, prohráli draze a prohráli férově“. Z toho vychází hlavní argument: politicko-vnitřní sekce ambasády nesouhlasila s důrazem, jaký Washington kladl na rychlou a radikální tržní reformu porevoluční ruské ekonomiky.
Merry v textu varuje, že politika soustředěná především na trhy, a ne na budování demokratických institucí, v Rusku vyvolá protiamerické nálady. Depeše jde dál a formuluje, že takový postup může Rusko časem přivést do pozice, kdy se vůči Spojeným státům postaví jako „protivník“. Jde o riziko, k němuž podle autora politika směřuje, ne o jistou předpověď.
Kanál, kterým se to posílalo
Merry podle svého pozdějšího komentáře nemohl v roce 1994 kritickou zprávu prosadit k běžné distribuci po celé vládě kvůli námitkám ministerstva financí. Jak to sám popsal, dostat text ven běžnou cestou by přivodilo infarkt tehdejšímu náměstkovi ministra financí Larrymu Summersovi. Nakonec zvolil Dissent Channel, přestože velvyslanec Pickering mu předtím nabídl možnost poslat totéž jako osobní stanovisko běžným kanálem.
Oficiální odpověď měla podle vnitřních pravidel ministerstva zahraničí přijít od jeho plánovacího útvaru (Policy Planning Staff). Jednostránkovou odpověď nakonec podepsal úředník jménem Steinberg. Do Moskvy ale dorazila, až když Merry z ambasády v létě 1994 odešel.
Depeše pak zůstala neveřejná desítky let. Ven se dostala přes žalobu podle zákona o svobodném přístupu k informacím (FOIA), přesněji přes žalobu, kterou historička Archivu Svetlana Savranská podala kvůli diplomatickým papírům bývalého náměstka ministra zahraničí Strobeho Talbotta. Podle Merryho pozdějšího vyjádření byla jeho depeše v tomto sporu jen vedlejším nálezem, ne předmětem vlastní žaloby o jeho text. Sám Merry o svou depeši žádal už v roce 1999; ministerstvo mu ji v roce 2003 odmítlo s odůvodněním, že zveřejnění zpráv z Dissent Channelu, byť jejich vlastnímu autorovi, by odradilo budoucí diplomaty od toho, aby takový kanál používali. Odmítnuty byly i žádosti sněmovního Výboru pro zahraniční věci a televizního pořadu Frontline stanice PBS.
Obyčejné vysvětlení
Nejpravděpodobnější, nedramatický důvod, proč se podobné zprávy drží v utajení dlouho, není konkrétní rozhodnutí skrýt nepohodlný obsah, ale ochrana samotného kanálu. Dissent Channel má sloužit k tomu, aby diplomaté mohli nesouhlasit s politikou bez kariérních následků, a ministerstvo zahraničí tuhle logiku použilo doslova: při odmítnutí Merryho vlastní žádosti v roce 2003 napsalo, že zveřejňování zpráv z tohoto kanálu, byť jejich vlastním autorům, by odradilo budoucí uživatele od toho, aby ho využívali.
Slabina vysvětlení je v tom, že nepokrývá celé období utajení. Spis neuvádí stupeň utajení, kterým byla depeše v roce 1994 označena, ani kdy přesně běžela lhůta, po které mohla být zpřístupněna. Proč zůstala neveřejná ještě roky předtím, než na ni vůbec došla první žádost, záznam neříká.
Co záznam neřeší
Spis neuvádí přesné datum, kdy Archiv podal žalobu o Talbottovy papíry, ani číslo řízení. Neuvádí ani stupeň utajení, kterým byla depeše v roce 1994 označena.
Hlavní mezera se týká reakce. Jednostránková odpověď Steinberga existuje, ale dorazila do Moskvy, až když Merry z ambasády odešel, a spis neuvádí, co přesně obsahovala ani jak na ni ambasáda případně reagovala. Merry sám v pozdějším komentáři napsal, že podobné zprávy z Dissent Channelu obvykle na politiku nemají žádný vliv. Je to ale jeho vlastní hodnocení, ne doložený záznam z tehdejšího rozhodování ve Washingtonu. Zda depeše ovlivnila, jak USA k Rusku v polovině devadesátých let přistupovaly, záznam neříká.
Přezdívka z roku 2024
Ve svém doprovodném komentáři Archiv depeši přirovnal k telegramu, který v roce 1946 napsal diplomat George Kennan a který předznamenal americkou politiku studené války. Jde o hodnocení, které k textu připojil Archiv, ne o označení z roku 1994, odtud ale pochází přezdívka „Dlouhý telegram devadesátých let“. Do výstavy věnované americko-sovětským a americko-ruským vztahům ji Archiv zařadil jako položku číslo 31 ze čtyřiceti. V lednu 2025 o depeši napsal analytický text bývalý šéf moskevské redakce listu The New York Times Serge Schmemann.
Srovnání s Kennanem tedy patří Archivu a vzniklo při zveřejnění v roce 2024, ne v samotné depeši z roku 1994. Text sám formuluje riziko, totiž že politika soustředěná na trhy Rusko časem učiní „protivníkem“. Přirovnání ke Kennanovu telegramu a rámec prozíravého varování, který se dnes depeši připisuje, je čtení, které k textu doplnil Archiv o tři desetiletí později.
Co zůstává
Záznam obsahuje text varování. Neobsahuje v plné míře text odpovědi na něj, jen jednostránkové vyjádření, které dorazilo pozdě a jehož obsah spis dál nerozvádí. Bez dalších odtajněných dokumentů, třeba interních záznamů o tom, jak depeši ve Washingtonu v polovině devadesátých let vyhodnotili, nelze říct, jestli šlo o text, který zapadl v šuplíku, nebo o text, který si někdo přečetl a rozhodl se podle něj nejednat. Který z těchto scénářů je pravdivý, záznam neříká.