Zpráva z Carderock Division
Dokument nese název „UAV Mothership“ (mateřská loď pro bezpilotní letouny) a evidenční číslo NSWCCD-CISD–2009/004. Vypracovalo ho oddělení Ship Systems Integration & Design v rámci Naval Surface Warfare Center Carderock Division, Střediska pro povrchové válčení námořnictva se sídlem ve West Bethesdě v Marylandu. Zpráva nese datum 24. července 2009, pokrývá období od 18. května do 24. července téhož roku a je označena jako finální. Podepsáni jsou Daniel Hanks, Cayle Bradley, Joanne Daniel a Joanmarrie McKelvey; v záznamu databáze DTIC a na ResearchGate je uvedeno i páté jméno, Josh Raanan. Spis je dohledatelný i přímo v databázi DTIC pod označením ADA518429, kde odpovídá verzi, kterou později zveřejnil Black Vault. Zpráva byla od počátku schválena k veřejnému šíření bez omezení a nikdy nebyla vedena jako klasifikovaná, jen zůstala uložená ve specializované databázi obranné dokumentace, mimo širší pozornost. Jako samostatný soubor o 42 stranách a 1,6 megabajtu ji 17. října 2024 zveřejnil John Greenewald na serveru The Black Vault, který publikuje uvolněné vládní dokumenty.
Co loď podle návrhu uměla
Návrh vychází z trupu LPD-17, výsadkové lodi amerického námořnictva, upraveného na jednotrupé plavidlo s dlouhou a nízko položenou letovou palubou. Loď měla pojmout až sto malých dronů s pevným křídlem, typů Swift Killer Bee (KB4) nebo Insitu Integrator, vypouštěných šesti katapulty na stlačený vzduch umístěnými na horní palubě. Podle zprávy tento systém zvládne vyslat do vzduchu roj padesáti strojů za přibližně pětatřicet minut.
Návrat měl zajistit systém záchytných sítí rozkládaných z letové paluby, funkční do stupně rozbouřeného moře 5; protože drony podle zprávy vydrží ve vzduchu až 24 hodin, nebyl jejich návrat časově tak naléhavý jako start. Loď měla dál unést až dvanáct větších rotorových dronů, Boeing A-160 Hummingbird a Northrop Grumman MQ-8 Fire Scout, a pět vrtulníků SH-60 Seahawk. Pohon navrhovali jako hybridní elektrický: čtyři dieselové generátory Wärtsilä a kontrarotující pohonné gondoly, rychlost 22 uzlů, asi 40,7 kilometru v hodině, a dosah 4 500 námořních mil, zhruba 8 334 kilometrů, s účinností o 6 až 15 procent vyšší než u konvenčního pohonu. Jako alternativu k monotrupu podle vzoru LPD-17 zpráva pro případné budoucí verze zvažuje i trupy typu SWATH nebo trimaran.
Opatrný závěr zprávy
Závěr dokumentu je zdrženlivý. Autoři píšou, že americké námořnictvo v té době přehodnocovalo přístup k bojovému průzkumu modelováním účinnosti dronového roje a že z takového modelování může vyplynout závěr, že roj je skutečně nejúčinnější strategií. Jediné rozhodné slovo v té větě je „může“. Zpráva nepředkládá koncept jako hotové doporučení ke stavbě, ale jako jednu z variant k dalšímu prověření ze strany námořnictva. Jde o studii proveditelnosti, ne o krok k objednávce lodi.
Co zpráva sama označuje za nevyřešené
Dokument jmenuje tři technická rizika, která v červenci 2009 nebyla ověřená. První se týká záchytných sítí: zpráva uvádí jejich funkčnost do stupně moře 5, ale spolehlivost v horších podmínkách i provoz dronů s pevným křídlem na palubě obecně zůstávaly podle textu věcí dalšího testování. Druhé riziko se týká pohonných gondol; autoři píšou, že by bylo potřeba další analýzy hluku a redukce magnetické stopy, aby tento typ pohonu mohl sloužit bojové lodi amerického námořnictva, protože takové gondoly v roce 2009 na válečných plavidlech nebyly obvyklé. Třetí otazník visí nad vrtulníkem A-160 Hummingbird: návrh počítá s jeho úpravou na skládací rotory kvůli úspornému skladování na palubě, ale taková úprava v tehdejší podobě stroje podle zprávy neexistovala. Šlo o nepotvrzený předpoklad, ne o ověřenou vlastnost.
Kde stopa končí
Zveřejněný materiál neříká, co se s konceptem dělo po červenci 2009. Není v něm zmínka o dalším financování, navazujícím programu ani o oficiálním stanovisku námořnictva, ať kladném, nebo zamítavém. Pozdější akademický přehled jedenácti historických konceptů dronových mateřských lodí řadí carderockský návrh mezi projekty, které nikdy neprošly podrobným konstrukčním procesem; je to jediná pozdější zmínka, která dokument zasazuje do širšího kontextu, ne do výsledku. Jestli koncept ovlivnil pozdější projekty, zůstává nezodpovězeno. Dostupné zdroje se k tomu nevyjadřují.
Co dodal autor článku z roku 2024
Greenewaldův text k faktickému shrnutí připojuje vlastní úvahu: že technologický pokrok posledního desetiletí naznačuje, že by americké námořnictvo mohlo podobný koncept dnes uskutečnit způsoby, které byly v roce 2009 jen stěží představitelné. Je to jeho osobní komentář jako vydavatele The Black Vault, ne vyjádření námořnictva a ne věta, kterou obsahuje samotná zpráva z roku 2009. Spis o žádném vývoji po svém dokončení nemluví, takže tuto úvahu nijak nepotvrzuje ani nevyvrací.
Co z toho plyne
Dokument dokládá, že americké námořnictvo nechalo v červenci 2009 propracovat konkrétní technický návrh lodi pro řízení dronových rojů, s čísly pro rychlost, dosah, kapacitu i tempo nasazování strojů. Nedokládá, že taková loď byla postavena, testována nebo že o ní dnes někdo rozhoduje. Od zveřejnění v říjnu 2024 nepřibyl žádný další dokument, který by řekl, jestli stopa pokračuje, nebo jestli končí na čtyřicáté druhé straně. Dostupné zdroje na tuto otázku odpověď nedávají.