Papír, který mluví jménem někoho, kdo neexistoval
V papírech britského ministerstva vnitra (Home Office papers), pod signaturou HO 42/118, leží rukopisná proklamace datovaná 23. prosince 1811. Archiv ji vede pod názvem „Ned Lud’s Proclamation“ (Prohlášení Neda Ludda). Popisuje ji jako list s úhledným písmem, rozmazaným inkoustem a malou roztrženou částí při dolním okraji. Proč je papír na tomto místě poškozený, záznam neuvádí.
Proklamace je vydána „z nařízení krále Luda“. Národní archiv k tomuto jménu poznamenává, že jde o postavu smyšlenou, legendárního vůdce, kterého si luddité (dělníci v textilní výrobě protestující proti mechanizaci a snižování mezd) vytvořili jako svou neexistující hlavu. Kdo text skutečně sepsal, záznam neříká. Ve stejném fondu leží i dřívější dopis podepsaný „Ned Lud“ z 8. listopadu 1811, který podle webu věnovaného dvoustému výročí luddistického hnutí patří k nejstarším dokladům, kde se jméno Neda Ludda vůbec objevuje. Tentýž pramen dodává, že dochovaný text prosincové proklamace je opisem písaře, nikoli nutně originálem vyvěšeného prohlášení.
Co proklamace říká
Text „propouští“ všechny osoby, které dosud sloužily jako informátoři a hlásily rozbíjení strojů (v dokumentu „frame breaking“) úřednímu písaři (Town Clerk) nebo zvláštnímu výboru označovanému v dokumentu jako Corporation Silley Committee. Kdokoli by takovou informaci přesto podal nebo se o to pokusil, má být podle textu „potrestán smrtí“. Stejný trest proklamace slibuje konstáblovi, jehož vyšetřování by ohrozilo „věc Neda“ nebo „jeho armádu“. Prohlášení je vydáno „z nařízení krále Luda“, závěr textu je podle archivu nečitelný.
Co záznam neříká
Proklamace nejmenuje autora. Jméno krále Luda zde slouží jako kryt, ne jako podpis skutečné osoby, takže otázka, kdo text sepsal, zůstává bez odpovědi. Záznam dál neuvádí, zda byla hrozba smrtí vůči nějakému konkrétnímu informátorovi nebo konstáblovi někdy vykonána. Chybí i informace o tom, jak se proklamace šířila, jestli byla veřejně vyvěšena, zabavena při zatčení, nebo úřadům jinak odevzdána. Nečitelná část na konci dokumentu zůstává nečitelná, archiv k ní nenabízí rekonstrukci ani odhad, co v ní stálo. Jde o mezery v papíru, ne o doklad toho, že se cokoli z vyhrožovaného skutečně stalo.
Nepokoje, které následovaly, ale ne jako doložený důsledek
Rozbíjení strojů má v Anglii starší kořeny, archiv je dokládá už v druhé polovině 17. století. Konkrétně luddistické nepokoje začaly v Nottinghamshiru v roce 1811. V roce 1812 se rozšířily do West Ridingu v Yorkshiru a do Lancashiru, později do Leicestershiru a Derbyshiru. V lednu 1813 zasedala v Yorku zvláštní soudní komise, která odsoudila sedmnáct mužů k oběšení a další k deportaci do britských kolonií. Archiv tento vývoj uvádí jako obecný rámec hnutí, ne jako doložený důsledek konkrétně téhle proklamace z 23. prosince 1811. Mezi dokumentem a yorským soudem o rok později archiv žádnou přímou spojnici netvrdí.
Jak dokument čte archiv
Národní archiv prezentuje proklamaci jako doklad vnitřního kódu mlčenlivosti, který si luddité mezi sebou vynucovali, ne jako vyšetřený případ s identifikovaným pachatelem. Jde o pramen zařazený do sbírky dokládající hnutí, ne o uzavřené vyšetřování konkrétní hrozby. K otázce autorství ani k tomu, zda se někdo stal jejím obětí, archiv žádnou teorii ani závěr nenabízí, protože takový záznam u dokumentu nefiguruje.
Přísaha, o které mluví až komentář o dvě století později
Komentář, kterým Národní archiv proklamaci doprovází, ji označuje za důkaz přísahy mlčenlivosti mezi luddity, tedy mechanismu, jímž se účastníci navzájem chránili před právními důsledky, které tehdy mohly sahat až k trestu smrti. Jde o výklad, který k dokumentu patří dnes, ne o větu z textu proklamace z roku 1811. Stejný komentář připomíná, že hnutí vedle ničení strojů vedlo i formální petice k parlamentu, tedy paralelní a legální linii protestu. Sama proklamace o peticích nic neříká, popisuje jen mlčenlivost a hrozbu.
Dokument zůstává ve fondu HO 42/118 vedle listopadového dopisu z téhož roku a vedle korespondence ministerstva z konce prosince 1811. Kdo proklamaci napsal a zda byl kdokoli za prozrazení nebo vyšetřování skutečně potrestán smrtí, zůstává mimo to, co papír sám uvádí.