Zápis z Kremlu, který skončil v Praze
National Security Archive (Národní bezpečnostní archiv, výzkumné pracoviště při George Washington University ve Washingtonu) zveřejnil 13. prosince 2022 poslední sadu odtajněných dokumentů ke karibské krizi z října 1962. Byla to závěrečná dávka série, kterou archiv vydával k šedesátému výročí krize a kterou touto sbírkou uzavřel.
Mezi dokumenty je i zápis z jednání Nikity Chruščova s prvním tajemníkem KSČ Antonínem Novotným z 30. října 1962, dva dny po tom, co Chruščov oznámil stažení sovětských raket z Kuby. Originál je uložen v Ústředním státním archivu, ve fondu Archiv ÚV KSČ, ve složce Antonín Novotný, Kuba, krabice 193. Nejde o přepis jednání s Američany. Je to rozhovor dvou komunistických funkcionářů, kterým Moskva vysvětlovala svému spojenci, co se právě odehrálo.
„Beránek, a to není špatné“
V zápise Chruščov Novotnému říká, že „tentokrát jsme opravdu byli na pokraji války“ a že Kreml musel jednat velmi rychle, aby se vyhnul jaderné konfrontaci. Jako důkaz, že Spojené státy chystaly invazi, mluví o hrozbě vojenského zásahu proti Kubě, kterou musel Kreml rychle odvrátit.
O tom, jak krize doopravdy skončila, mluví jinak, než jak to popisují další prameny. Tvrdí, že sám stáhl požadavek na výměnu za americké rakety Jupiter v Turecku a že si vynutil jen slib, že Spojené státy na Kubu nezaútočí. O tajné dohodě, kterou večer 27. října 1962 sjednal ministr spravedlnosti Robert Kennedy se sovětským velvyslancem Anatolijem Dobryninem (stažení kubánských raket výměnou za pozdější stažení raket z Turecka), se v zápise nemluví. Zápis neříká, jestli o ní Chruščov Novotnému mlčel záměrně, nebo z jiného důvodu. Prostě to neuvádí.
Vlastní výsledek shrnuje otázkou, jak hodnotit „oněch šest dní, které otřásly světem“, a dodává, že podle něj Sovětský svaz zvítězil. Novotnému zároveň říká, že díky mírovému vyústění vypadá před světem jako beránek, „a to není vůbec špatné“.
Tentýž konec, tři jiné verze
Britský velvyslanec na Kubě Herbert Marchant poslal 10. listopadu 1962 depeši do Londýna. Kubánskou pozici v ní popisuje jako pozici toho, kdo v osmnáctikolovém zápase zjistí, že vlastně nebyl jedním z bojujících, ale jen výhrou pro vítěze. Podle jeho hodnocení bylo pro Kubu lepší být ponížena než zničena a s další sovětskou pomocí Castrův režim podle něj spíš zesílí.
Americké ministerstvo obrany došlo ve zprávě „Some Lessons from Cuba“ (Několik ponaučení z Kuby) k jinému závěru. Úspěch přisoudilo rozhodné hrozbě vojenského zásahu proti Kubě.
Fidel Castro se ke krizi vrátil o třicet let později, 11. ledna 1992, na konferenci v Havaně, kterou uspořádal profesor Brownovy univerzity James G. Blight za podpory Národního bezpečnostního archivu. Podle přepisu Foreign Broadcast Information Service (zpravodajská služba CIA pro sledování zahraničního vysílání) mluvil o velkém rozhořčení a o pocitu ponížení z toho, že se s Kubou zacházelo jako s figurkou ve hře.
Tři instituce, tři popisy téhož týdne. Depeše, vojenská analýza a projev na konferenci stojí vedle sebe, bez rozsudku, který z nich je správný.
Kde se Pentagon mýlil v dobré víře
Pentagonský závěr o vojenské rozhodnosti nebyl propagandou. Byl to rozbor postavený na neúplných informacích. O tajné výměně za turecké rakety věděla jen hrstka poradců Bílého domu a autoři zprávy „Some Lessons from Cuba“ mezi ně nepatřili. Podle Národního bezpečnostního archivu proto poučení, která z krize vyvodilo americké vojenské plánování, stála na neúplném obraze vlastního rozhodování.
Slabinou vysvětlení je, že se podle něj plánovalo dál i poté, co se výměna za turecké rakety o čtvrtstoletí později stala veřejně známou, aniž zprávu kdy někdo opravil.
Dvě mlčení spisu
Ve zpřístupněné sbírce zůstávají dvě mezery. Datum vzniku pentagonské zprávy uvedeno není, jen fakt, že s neúplným obrazem rozhodování počítala ještě dlouho poté. A osud necelé stovky sovětských taktických jaderných zbraní, tajně dovezených na Kubu, je zmíněn jen jako závazek k jejich odsunu, bez dokladu, že k odsunu skutečně došlo. Sovětský vyjednavač Anastas Mikojan tehdy jejich stažení označil za nebezpečnou chybu, spis ale dál nesleduje, jak spor skončil.
Obě mezery jsou fakta o papírech, ne stopa něčeho skrytého. Chybí prostě stránka.
Otázka, na kterou nikdo neodpověděl
Robert Kennedy ve svých posmrtně vydaných pamětech Třináct dní zaznamenal otázku, jaké má vlastně jakákoli vláda morální právo vystavit svůj lid stínu jaderného zničení. Odpověď nikdo nedal. Žádný z dokumentů, sovětský, kubánský, americký ani britský, na ni neodpovídá.
Savranskaja, o desítky let později
Historička Svetlana Savranskaja, která část zveřejněných dokumentů přeložila, o krizi později napsala, že nikdo nevěděl, že se Kuba v roce 1962 málem stala jadernou velmocí. Je to její pozdější komentář, ne věta z dobového zápisu z října 1962 nebo z Castrova projevu z ledna 1992. Hodnocení s odstupem, ne pramen.
Čtyři účty, žádný rozsudek
Spis samotný nikde neříká, která ze čtyř verzí je pravdivá. Sovětská mluví o vítězství nad hrozbou jaderné konfrontace. Kubánská o ponížení a vyřazení ze hry. Americká o vítězství díky vojenské rozhodnosti. Britská o kalkulu, že ponížení je lepší než zánik. Čtyři soukromé účty existují vedle sebe od zápisu z října 1962 a Castrova projevu z ledna 1992 dodnes, aniž je někdo sladil.
Spis ani neměl proč je slaďovat. Zaznamenává, co si čtyři strany myslely, že se stalo, ne co se objektivně stalo. To, že se čtyři soukromé účty nikdy nesešly do jednoho výkladu, není selhání archivu. Je to hranice toho, co takový záznam vůbec může doložit.