Tisíc stop drátu na povel bouřky
Osm nanosekund stačilo zdroji, aby napětí vyskočilo z nuly na víc než šest megavoltů, a dalších tři sta nanosekund mu trvalo, než spadlo zpátky. Tenhle pulz měl v srpnu 1973 nahradit skutečnou jadernou explozi, přesněji elektromagnetický ráz, který vysoko nad zemí doprovází detonaci jaderné hlavice. Systém, který to uměl vyvolat na povel, se jmenoval TEMPS, Transportable EMP Simulator (přenosný simulátor elektromagnetického pulzu).
Co drží v ruce
Zprávu v červnu 2025 zpřístupnil badatel John Greenewald na svém archivu The Black Vault (doslova Černý trezor), a to jako dva svazky: ADA013620, Svazek I se 234 stranami, a ADA013621, Svazek II s přílohami na 221 stranách. Dohromady jde o 455 stran. Nejde o odtajnění na základě nové žádosti, ale o zveřejnění materiálu, který už nesl doložku „Approved For Public Release, Distribution Is Unlimited“ (schváleno k veřejnému šíření, distribuce neomezena).
Zpráva má číslo PIFR-372-D-VOL-1, je datovaná 1. srpna 1973 a Svazek I pokrývá období od 1. září 1971 do 16. října 1972. Jako autoři jsou uvedeni H. Aslin a R. Ryan z firmy Physics International Company se sídlem v San Leandru v Kalifornii. Zadavatelem byla Defense Nuclear Agency (Agentura obrany pro jaderné zbraně, DNA), projekt ale koncipovala a specifikovala Harry Diamond Laboratories, armádní výzkumné pracoviště, tehdy spadající pod U.S. Army Mobility Equipment Research and Development Center (Vývojové a výzkumné středisko mobilní techniky americké armády) ve Fort Belvoiru ve Virginii. Práce vázala smlouva číslo DAAK02-72-C-0059.
Tři podsystémy jedné klece
Zpráva popisuje TEMPS jako tři podsystémy: pulzní generátor, válcovou anténu a podpůrnou konstrukci. Anténa měla tvar válce rovnoběžného se zemí, zhruba 305 metrů dlouhého a 9 metrů v průměru (ve zprávě uváděno jako 1000 stop na 30 stop), sestaveného z 36 drátů do klece. Visela až 20 metrů nad zemí na dielektrické, kotvené konstrukci, popsané jako volně stojící systém k minimalizaci přípravy staveniště, postavené z nevodivého materiálu kvůli vysokonapěťové izolaci a co nejmenšímu narušení vyzařovaného pole.
Zdrojem pulzu byl bilaterální Marxův generátor, tedy zapojení kondenzátorů nabíjených paralelně a vybíjených do série, spojený s vrcholovými kondenzátory. Výsledný pulz přesahoval 6 megavoltů, s náběhem 8 nanosekund a poklesem 300 nanosekund. Vyzářené pole ve vzdálenosti 50 metrů od antény přesahovalo 50 kilovoltů na metr.
Proč zrovna klec s odpory
Anténa spojovala bikónický vysokofrekvenční zářič, tedy dvojkuželovou konstrukci vyzařující vyšší frekvence pulzu, s takzvanou late time sekcí, fungující jako vedení typu tyč-rovina a zakončenou na obou koncích přizpůsobenými odporovými zátěžemi, které potlačovaly odrazy signálu zpátky do antény.
Přílohu A ke Svazku II zpracoval americký výzkumný ústav Stanford Research Institute. Porovnával v ní různé konfigurace antény a jejich interakci se skutečnou zemí, včetně kompromisů mezi impedancí, koeficienty odrazu a rovnoměrností pole. Závěr přílohy zní, že napříč různými výškami zavěšení a typy terénu funguje nejlépe konstantněimpedanční válcová drátěná klec s přizpůsobenými odporovými zátěžemi. Konstrukce tedy nebyla nouzovým řešením, ale zvoleným kompromisem mezi mobilitou zařízení a přesností, s jakou dokázalo napodobit skutečný jaderný EMP.
Dvě lokality, žádná data
Zpráva uvádí, že systém byl testován v Camp Parks v Kalifornii a na pracovišti Harry Diamond Laboratories ve Woodbridge ve Virginii. Měření na obou místech potvrdila shodu tvaru pulzu, rychlost náběhu a rovnoměrnost vyzářeného pole s návrhovými parametry. Přesná kalendářní data testů zpráva neuvádí, jen lokality a výsledky měření. Přílohy B až G k tomu dokumentují testování jednotlivých komponent: spínačů Marxova generátoru, drátových odporů při vysokonapěťovém namáhání, poruchových režimů vrcholových kondenzátorů s pevným, plynem odstupňovaným i kapalinou odstupňovaným dielektrikem, a měření indukčnosti, předpulzu a časového rozptylu.
Uzavřeno inženýrsky, ne záhadně
Zpráva dochází k závěru, že návrh antény i pulzního zdroje splnil stanovené cíle pro přenosný simulátor jaderného EMP, ověřeno testy na dvou geograficky odlišných místech. Žádný z výsledků neodporuje návrhu, zpráva nezmiňuje žádnou anomálii ani neočekávané chování systému. Z inženýrského hlediska byl případ uzavřený už v okamžiku, kdy ho Physics International Company v srpnu 1973 odevzdala. Čtenář, který v tomto textu čeká zvrat, ho nedostane, protože ho nedostali ani autoři zprávy. Dokument nepopisuje incident, který by někdo musel dodatečně vysvětlovat, ale dokončený vývojový projekt.
Co v papírech chybí
Zpráva neuvádí přesná data testů v Camp Parks ani ve Woodbridge, jen místa a výsledky. Mlčí také o tom, jaký stupeň utajení měla před zveřejněním a kdy přesně k odtajnění došlo. Nese pouze původní distribuční doložku o neomezeném veřejném šíření, žádné pozdější označení o odtajnění k ní připojeno není. Tyhle mezery jsou vlastností administrativní stránky dokumentu. Zpráva o nich mlčí a nic víc se z toho usuzovat nedá.
Ticho, které přišlo potom
V dostupných podkladech nejsou zaznamenány žádné pozdější komentáře, svědectví ani interpretace vztahující se k TEMPS. Zpráva nefiguruje v žádné navazující studii, kterou by bylo možné k tomuto dokumentu přiřadit. To je fakt o archivu, ne důkaz nezájmu nebo skrývání. Zpráva zůstala přesně tam, kde ji Black Vault našel, bez ohlasu, který by se k ní vázal.
Co zůstane neznámé
Oba svazky zprávy lze přečíst celé, čísla v nich ověřit, spisové značky zkontrolovat. A přesto po takovém čtení zůstanou neznámá jména těch, kdo testy v Camp Parks a ve Woodbridge prováděli, přesná data obou testů a okamžik, kdy zpráva přestala být utajovaná. Není to vada rešerše. Je to vlastnost spisu, který byl napsán jako technická dokumentace, ne jako vyprávění s koncem. Nikdo to neví, protože to do zprávy nikdo nezapsal.