Portrét generála, který nikdo nepodepsal
Fotografie je nedatovaná a silně vyredigovaná. CIA (Ústřední zpravodajská služba USA) ji uložila do spisu s popiskem pod snímkem: „Portrét zkorumpovaného generála.“ Pod popiskem zůstává většina textu začerněná, viditelných je jen pár úvodních řádků. Jde o interní hodnocení analytika, ne o soudní nález, a záznam neuvádí, na základě čeho k němu agentura došla. Dokument je jedním z patnácti odtajněných amerických záznamů, které 21. června 2024 zveřejnil National Security Archive (americký archiv odtajněných dokumentů) ve sborníku Briefing Book 863, sestaveném Michaelem Evansem. Sledují generála Ivána Ramíreze Quintera přes tři desetiletí kolumbijské armádní rozvědky.
Palác spravedlnosti a poslední záznam o Irmě Franco
6. a 7. listopadu 1985 obsadilo asi třicet ozbrojenců hnutí M-19 (kolumbijská levicová guerilla) bogotský Palác spravedlnosti a zadrželo přes tři sta rukojmích, mezi nimi jedenáct soudců nejvyššího soudu. Mezi útočníky byla i Irma Franco Pineda. Podle svědeckých výpovědí přeživších se jí podařilo opustit budovu mezi propuštěnými rukojmími, vojenská rozvědka ji ale poznala a zadržela. Naposledy byla spatřena při převozu do budovy Operačního velitelství zpravodajství a kontrazpravodajství (COICI), kterému tehdy velel plukovník Ramírez. Tribunál v rozsudku uvedl, že z jeho rozkazu měl personál být přítomen v muzeu Casa del Florero, kam byli zadržení z paláce přiváděni k rozpoznání a identifikaci pod koordinací plukovníka Sáncheze Rubiana, zpravodajského důstojníka třinácté brigády. Genetická analýza Národní univerzity podle tribunálu potvrdila, že oběti nezemřely uvnitř budovy; ostatky Irmy Franco nebyly nikdy nalezeny ani zaregistrovány v Národním ústavu soudního lékařství. National Security Archive ve svém shrnutí případu uvádí, že byla mučena a zabita; tribunál její zmizení právně kvalifikoval jako přitěžující vynucené zmizení.
Hlášení o masakrech, bez obžaloby
Dokumenty CIA a kolumbijské zpravodajské služby DAS z let 1987 a 1988 popisují masakr dvaceti dělníků na banánových plantážích v oblasti Urabá, spojovaný s jednotkou B-2, a další vraždy v Medellínu, přisouzené jednotkám pod Ramírezovým velením. Jde o tehdejší zpravodajská hlášení, ne o obžalobu. Za tyto konkrétní činy nebyl Ramírez nikdy stíhán ani odsouzen. Zpráva DAS o vraždách dělníků ze 4. března 1988 obsahuje i komentář velvyslanectví, zůstává ale tím, čím je: popisem toho, co si tehdy agentury myslely, ne soudním zjištěním.
Vízum, brigáda a diplomatická odpověď
Velvyslanec Myles Frechette upozornil kolumbijského ministra obrany na „důkazy nasvědčující“ předávání vojenských zpravodajských informací paramilitárním skupinám, jak to formulovala jedna z depeší velvyslanectví. Krátce poté USA odebraly Ramírezovi turistické vízum a Dvacátá zpravodajská brigáda, kterou měl na starosti, byla rozpuštěna v období jeho očekávaného odchodu do výslužby. Šlo o správní a diplomatický krok Washingtonu, ne o trestní odsouzení. Depeše velvyslanectví z 1. srpna 1997, vydaná v souvislosti s odvoláním generála Harolda Bedoyi, popisuje Dvacátou zpravodajskou brigádu jako podezřelou z vazeb na obchod s drogami, paramilitární skupiny a popravčí čety; sama o sobě ale rozsudkem není.
Jeden rozsudek z patnácti dokumentů
Soudci kolumbijské Zvláštní jurisdikce pro mír (JEP, tribunál přechodné spravedlnosti) použili v květnu 2023 část odtajněných dokumentů při výslechu Ramíreze o jeho vazbách na paramilitární skupiny. Trestní senát Vrchního soudu v Bogotě (Tribunal Superior de Bogotá) 19. června 2024 zrušil zprošťující rozsudek 51. obvodového trestního soudu v Bogotě z 15. prosince 2011 a odsoudil Ramíreze i bývalého podplukovníka Fernanda Blanca Gómeze jako nepřímé spolupachatele k 31 letům, 10 měsícům a 15 dnům vězení za přitěžující vynucené zmizení Irmy Franco. Součástí trestu je pokuta ve výši 2 562 minimálních mezd, přibližně 3,33 miliardy kolumbijských pesos, a zákaz veřejných funkcí na 191 měsíců. Samotné odnětí svobody se podle rozsudku odkládá až do nabytí právní moci. Čtyři sta třináct stran rozsudku představuje jediné místo v celém materiálu, kde se záznam a trestní právo sešly v jasný výrok, u jediného jména a jediného činu.
Tvrzení Washington Postu
11. srpna 1998 napsal Washington Post, že Ramírez byl placeným informátorem CIA. Depeše velvyslanectví, která na článek reagovala, toto tvrzení ani nepotvrzuje, ani nevyvrací. V souboru odtajněných dokumentů zůstává tvrzením existujícím mimo samotný spis, zachovaným jen jako reakce na citaci z tisku.
Co dokumenty nerozkreslují
Záznam neurčuje, jestli Ramírez vraždu Franco osobně nařídil, nebo jen nezasáhl, když ji nařídili jiní. Tribunál uzavřel jeho odpovědnost jako velícího důstojníka, mechanismus viny ale dokumenty nerozkreslují. Jiná stopa jde opačným směrem: americký vojenský zdroj v hlášení o atentátu na generála Carlose Gila Colorada z roku 1994 výslovně vyjádřil pochybnost o Ramírezově účasti na tomto činu. Obě nejistoty se týkají stejného muže, ne stejné otázky.
Mlčení o ostatních
Soubor patnácti dokumentů se nikde nezmiňuje, jestli byli postiženi i další důstojníci stejných jednotek, tedy ti, kdo podle hlášení z let 1987 a 1988 velely v Urabá nebo v Medellínu. Není to tvrzení, že zůstali bez trestu; je to jen fakt, že archiv o tom mlčí. Tribunál v rozsudku z června 2024 navíc požádal kolumbijské státní zastupitelství, aby prošetřilo samostatné případy studentů Yolandy Santodomingové a Eduarda Matsona, další jména bez vlastního rozsudku. Odtajněný obraz tak končí u jednoho jména a jednoho rozsudku, uprostřed tří desetiletí hlášení o jednotkách, zatímco dokumenty žádné další jméno neuvádějí.